Na poutním místě Sedmibolestné Panny Marie v Krnově-Cvilíně se poutníci scházeli už od sobotního večera. V neděli pak hlavní mši svatou s poutníky prožil biskup Martin David. V kázání vyprávěl příběh, se kterým se setkal před 15 lety na setkání mládeže. Jedna žena ze Slovenska svědčila o tom, jak ztratila během pár chvil obě své vymodlené děti při dopravní nehodě. Uprostřed nepředstavitelné bolesti jí ale Ježíš daroval nečekaný pokoj a ona tak přestala pomýšlet na dobrovolné ukončení života.

Pouť k Panně Marii Sedmibolestné je na Cvilíně hlavní poutí v roce. Foto: Aleš Repka / Člověk a Víra

„Jsou otázky, na které nikdy nenajdeme naprosto uspokojivou odpověď. Jednou z takových otázek je určitě otázka smyslu bolesti v životě. V celých lidských dějinách neexistuje člověk, který by nikdy nezažil bolest. Bolest je součástí života a není nejpodstatnější, jestli se dobereme jejímu smyslu, ale to, co s ní v životě uděláme. Není mým úkolem dokonale poznat smysl všech křížů a utrpení. Jako Maria je máme spojovat s Kristem a jemu je odevzdávat. To, co obdivujeme na Bolestné Matce, není velikost bolesti ani jejich počet, ale velikost její víry, která i v bolesti stojí za tím jednou vysloveným FIAT – ať se mi stane podle tvého slova. Velikost víry, která věří, že i přes prožívanou bolest nás má stále Bůh ve svých rukou,“ řekl biskup Martin v promluvě, kterou uzavřel modlitbou ze sekvence Stabat Mater.

Matko Boží, lásku dej mi,

kéž je tvůj a můj žal stejný,

kéž už sama netruchlíš.

 Dej, ať patřím Kristu Bohu,

den ze dne ať více mohu

hořet láskou, být mu blíž.

Do cvilínského  kostela  zavítali dne 25. května členové knížecí rodiny,  princezna Nora, princezna Gabriela, princ Wolfgang, princ Alfred  z Liechtensteinu a paní vyslankyně, princezna Maria-Pia Kotbauer, rovněž z Liechtensteinu.

Poutní kostel je očividně okouzlil. Obdivovali výzdobu, interiér, ale i relikvie, které jsou zde umístěny.

Po srdečném přivítání současným rektorem poutního kostela, P. Mgr. Sebastianem Grucou, po předání květin a dárků, se jim dostalo poděkování za historickou podporu minoritskému řádu, zvláště za to, že po získání Krnovského knížectví v roce 1622, povolali po stu letech zpět do Krnova minority, kteří byli vyhnáni za vlády protestantských knížat Hohenzollernů. Tím podpořili rozvíjení katolické církve v oblasti.

Zaujalo je vyprávění o vzniku oltářního obrazu, který v 17. stol. namaloval krnovský občan a radní Heinrich Teuber v době těžké nemoci své dcery. Svou bolest vložil do postavy P. Marie, která zvedá sepnuté ruce k nebi s prosbou  o uzdravení. Nemoc však trvá dál, a tak maluje druhý obraz, v němž vyjadřuje smíření s Boží vůlí. A právě v tom okamžiku se dcera uzdraví.

Je doloženo, že od té doby se bývalý dřevěný kostel (1684) stal cílem mnoha poutníků a nastartoval rekatolizaci ve městě. Záhy už nestačil a musel byt postaven kostel nový (1722),  právě ten nynější, na jehož stavbu věnovali Lichtenštejští veškerý stavební materiál.

Knížecí rodina převzala patronát nad farností a podporovala mnohé aktivity.  Její znak lze vidět nejen nad portálem poutního kostela, ale také ve farnosti na dřevěném opěradle někdejších lavic, dnes umístěném na zdi naproti oltáře, dále byl pod původní vitráží levého okna a na největším zvonu, vysvěceném v roce 1923 stál nápis: Za Jana II., knížete z Liechtensteinu, patrona kostela a prvního dárce, vytvořeno roku 1923 stavebním farním výborem na požadavek vedoucího Karla Wieczorka během trvání v úřadu místního faráře Antona Klemma.  Vysvěceno světícím biskupem Dr. Josefem Schinzlem v červenci tohoto roku za přítomnosti princezny Elisabeth z Liechtensteinu jako kmotry zvonu.  

Knížecí rodina s úctou přijala od  P. Sebastiána požehnání milostným obrazem P. Marie. Byli také potěšení, že se Cvilín stal po pádu komunismu místem setkávání bývalých německých a současných českých obyvatel Krnova, pořádání koncertů, výstav a dalších aktivit. Velmi je oslovilo i pomazání olejem sv. Šarbela, dotazovali se, jak často se koná.

Přátelské setkání ukončilo houslové vystoupení žáka Dominika Šuly.

Srdečné rozloučení bylo zakončeno společnou fotografií.

Mgr. Ludmila Čajanová