Několik desítek Rytířů Neposkvrněné z různých koutů Moravy a Slezska přijelo v onu sobotu pozdravit svou Paní, byli zde věřící z Jistebníku, Litultovic, Českého Těšína či Brna. Program pouti, která se každoročně koná kolem svátku zakladatele Rytířstva sv. Maxmiliána Kolbeho začal křížovou cestou, jejíž jednotlivá zastavení byla dávána do spojitosti s určitými okamžiky života sv. Maxmiliána. A tak třeba u desátého zastavení bylo zmíněno to, že otec Kolbe umíral nahý v bunkru smrti, a u jedenáctého zase jeho několikadenní agónie v tomto bunkru. „Naplnila se jeho touha – byl rozdrcen na prach pro Neposkvrněnou,“ zaznělo krátce před tím, než došlo na netradiční 15. zastavení – Ježíšovo Zmrtvýchvstání, při němž byla citována tato slova sv. Maxmiliána: „I kdyby měl někdo tu smůlu duchovně umřít, i kdyby mu satan říkal, že už nikdy nevstane z mrtvých, stačí, když se upřímně obrátí k Prostřednici všech milostí – k Neposkvrněné, aby tak znova získal milost zmrtvýchvstání…“

Krátce po poledni pak začala mše sv. V homilii si provinciál minoritů o. Bogdan Sikora OFMConv povšiml podobnosti osudů sv. Maxmiliána a sv. Terezie Benedikty od Kříže, jejíž svátek Církev v ten den slavila, resp. pozastavil se u hnědé diktatury, která oba mučedníky připravila o život, a současné duhové diktatury, která připravuje o duši a blízkost dobrého Boha všechny ty, kteří ji vyznávají např. v podobě gender mánie, jež vystupuje proti Bohu a Jím stanovenému přirozenému řádu. „Říkají tak Pánu, že penězi a mocí mohou měnit to, co On ustanovil, a smějí se Mu,“ řekl a neopomněl dodat, že v temnotě osvětimských hrůz byl sebeobětující čin sv. Maxmiliána světlem, kterým máme i my prozařovat temnotu dnešních dní, i my se máme postavit zlu a nechávat se rozdrtit na prach pro Neposkvrněnou. Zkritizoval též zaslepené lpění na evolučním „dogmatu“, které ve své teorii vzniku světa jaksi nepočítá s Bohem coby Stvořitelem.

Po krátkém občerstvení následovalo divadelní představení Umučení sv. Maxmiliána v podání niepokalanowských menších bratří. Autorem asi 50minutového, velmi působivého díla, které vychází z dobových svědectví a zachovaných dokumentů, je známý polský divadelní režisér Kazimierz Braun a režijního zpracování se ujala Anna Osławska. Líčí osudy tohoto velkého mučedníka, lépe řečeno chvíle od jeho zatčení gestapem až po mučednickou smrt v osvětimském bunkru smrti. Za zvuků Chopinovy hudby tak mohli věřící v lavicích zatemnělého kostela konsternovaně sledovat jeho trýznění lágrovými dozorci a neúnavnou samaritánskou činnost mezi spoluvězni, aby vše vyvrcholilo nejprve onou veleslavnou scénou na nástupu, při němž se dobrovolně nabídl, že půjde na smrt za svého druha, otce dvou dětí, jenž byl k smrti hladem určen původně, a poté skonem v nevýslovném utrpění v betonovém bunkru s modlitbou k Neposkvrněné na rtech.

„… otec Maxmilián seděl na podlaze jako předtím a opíral se zády o stěnu cely. Vypadalo to, že jeho čisté tělo září. Hlavu měl mírně nakloněnou do boku, oči doširoka otevřené, upřené na jedno místo a jakoby strnulé v němém radostném úžasu“.

Sv. Maxmiliáne, oroduje za nás!

Libor Rösner

FOTO:

Zde můžete zhlédnout upoutávku onoho představení: http://www.farnostdobratice.wz.cz/farnost/

Libor Rösner