KÁZÁNÍ P. JAROSLAVA CIELECKÉHO NA CVILÍNĚ

Milovaní bratři a sestry

S velikou radostí přijíždím sem do tohoto Vašeho poutního chrámu zde v České republice. Republice tak blízké nám, Polákům, republice tak blízké všem, kdo mají víru.

Nepřijíždím do Vašeho společenství sám, ale přivážím s sebou i kopii obrazu Panny Marie Niegowické. Je to obraz, který navštívil už mnoho evropských farností. Vězte, že jste další zastávkou na této neobvyklé cestě Mariině, která přichází stejně jako do Betléma s otázkou: JE V TVÉM ŽIVOTĚ MÍSTO PRO JEŽÍŠE? Na obraze můžeme vidět dvojici andělů: toho prvního jsem nazval svatý Jan Pavel Druhý a ten je zde s námi osobně přítomen – na oltář jsem postavil relikviář s jeho ostatky. Tím druhým andělem je svatý otec Charbel, o němž ještě budu mluvit. Tyto dva anděly pojí k Přesvaté Matce silné pouto. Ano, zcela určitě s ní byli spojeni kromobyčejným způsobem oním zvoláním „Totus tuus“ – „Celý Tvůj, Maria“.

Koneckonců i do tohoto chrámu, sem, na toto místo přijíždí tolik lidí, aby se od ní učili opravdové lásce, aby se od Nejsvětější Panny učili té opravdové lásce, jejímž základem je pokora. Právě díky této lásce se může člověk cítit bezpečný. Takovéto lásce nás učí Panna Maria.

Milovaní, ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že tato opravdová láska, které nás Matka Boží učí, když jde navštívit svatou Alžbětu, je zdí, bariérou oddělující nás od působení zlého ducha. Mám za to, že i když je v tomto chrámě přítomna, na své zastávce při své pouti nám opětovně připomíná, že je stále na cestě, aby nám pomohla mít takovouto lásku. Tak jako když přišla k Alžbětě a pobyla u ní tři měsíce, aby jí pomáhala v rozličných každodenních záležitostech, tak chce i dnes pomoci každému z nás v naší každodennosti, kterou žijeme, přičemž v první řadě nás chce volat ke Kristu. Její slova jsou přece tak jasná na všech těch místech, na kterých se počínaje Fátimou zjevuje. Ale právě na tom posledním, v bosenském Medžugorje, které Církev zkoumá, Matka Boží už třicet tři let říká toto: „Navracejte se k Ježíši, navracejte se k té opravdové lásce!“, neboť ta opravdová láska je zároveň i modlitbou. A Maria nás v posledních dnech ujišťuje: „Budu k vám ještě přicházet, poněvadž můj Syn mi to dovoluje.“

Ona k nám dnes přichází, aby nám připomínala onu nutnost navracet se k Ježíši Kristu. Kolik je v České republice takových, kteří tato slova potřebují slyšet! Kolik je takových, kteří jsou od Krista daleko, kolik z nich Krista nejenže odmítlo, ale kolik z nich Ho nikdy nepoznalo. Nám, kteří jsme pozváni, Matka Boží bez přestání připomíná, abychom o Ježíši Kristu řekli i druhým. Proto přichází – aby nás učila o Ježíši, aby nás podporovala v tomto našem konání, hlavně však, abychom měli odvahu k hlásání Krista, abychom měli odvahu k hlásání, protože žijeme v době, v níž probíhá specifický boj, boj, který se však jednou skončí. Tento boj probíhá od věků, nicméně v poslední době jakoby nabyl na intenzitě. Tento boj vede satan, který chce za každou cenu odloučit člověka od Krista, který chce za každou cenu odloučit člověka od modlitby a roztrhnout jeho pouto s Ježíšem Kristem, pouto důvěry. Jeho hlavním cílem však je uhasit žár lásky v rodinách, uhasit žár lásky mezi lidmi, aby nastal chaos a s ním spojený rozvrat a nenávist. O to dnes satan usiluje, aby za každou cenu rozdělil lidi, což se mu v mnoha případech daří. Všimněte si, kolik rodin je dnes rozpadlých, všimněte si, kolik rodin dnes doplácí na nedostatek lásky.

Proto dnes přichází Matka Boží, aby nás učila, aby nám řekla: nebojte se, ale zkuste to ještě jednou, ale jenom s mým Synem, protože tehdy je možné mnoho změnit.

Říkal jsem, že Matka Boží přichází, aby nám pomohla, nicméně ona přichází i proto, aby nás osvobodila. Přichází nám pomoci a přichází nás osvobodit. Asi tak před třemi lety jsem byl pozván olomouckým arcibiskupem do tamní katedrály, abych v ní sloužil mši svatou. Moc dobře si pamatuji, co se tam tehdy dělo. Kolik mladých lidí tam dorazilo ze všech možných koutů! A kolik z těchto mladých lidí potřebovalo okamžitou osvobozující modlitbu a exorcismus! Ano, pokud člověk roste a z jeho života se vytrácí Bůh, vytrácí se nakonec i poslední zbytky Boží lásky. Zůstává prázdnota, nicméně jen do času. Tam, kde je nezbytně nutné udělat prostor pro Boha, se bude snažit vládnout ten, který je Jeho odvěkým nepřítelem. Proto se nedivme, že tak mnoho lidí dnes potřebuje i osvobození a očištění. V poslední době, když pozoruji, jak urputný boj probíhá, si to stále více uvědomuji.

Satan byl poražen Přesvatou Matkou, proto když ona přichází, on to moc dobře cítí a často křičí: „Ona sem jde!“ Utíká před Marií, protože se jí bojí. Jak často jsem při modlitbě za osvobození nějakého člověka z jeho osidel slyšel jeho křik: „Ona sem jde!“

Sám jsem toho byl svědkem před dvaceti lety v Itálii. Moc dobře si to pamatuji, bylo to mé první setkání s tímto tajemstvím, při kterém jsem se setkal s posedlou ženou, v jejíž posedlost jsem nevěřil. Poté co jsem jí požehnal, začala na mne v mé rodné polštině, ač se polsky nikdy neučila a v Polsku nebyla, křičet. Křičela na mne polsky a křičela na mne, kdy jsem spáchal svůj první hřích, ale nejen to. Křičela dokonce i to, o jaký hřích se jednalo a ve který den a hodinu jsem ho spáchal. A já v tu chvíli jsem přestal pochybovat, že skrze ni mluví satan. Proto jsem se obrátil na Marii a modlil jsem se: „Přijď, Přesvatá Matko, a pomož jí, osvoboď ji!“ Kdybyste věděli, jak v ten samý okamžik začal satan křičet: „Ona sem jde!“ Čím hlasitěji křičel, že Maria sem jde, tím jsem nabýval na síle a odvaze, protože jsem věděl, že nejsem sám. A tehdy jsem položil své ruce na tu ženu a delší čas jsem se nad ní modlil. Museli ji držet, protože měla obrovskou sílu, ale po té obyčejné modlitbě: „Maria, vůbec nevím, co mám dělat, vůbec to neumím, neumím exorcizovat, ale prosím Tě, přijď, osvoboď tuto ženu!“ došlo k postupnému osvobozování této ženy. Ani nevíte, jak šťastný jsem byl, když byla osvobozena úplně. Byl to bezprostřední zásah Panny Marie… Ale ten satanův křik, kdy křičel skrze onu ženu, ten křik „Ona sem jde!“ nezapomenu do konce života. A chtěl bych tě zde, v tomto kostele, ujistit, bratře, i tebe, sestro, že ona sem nejenom jde, ale ona tu už je. Je tu, aby ti pomohla, aby na tebe položila své ruce, abys mohl/mohla pocítit její lásku. Lásku, o níž hovoří, lásku plnou pokory, té pokory, která se projevuje službou druhému člověku. Tomu nás učí od setkání se svatou Alžbětou. Matka Boží slouží neustále a také neustále přichází. Nikdy nepřestala přicházet ke člověku, a to hlavně proto, že tato služba člověku, především však Kristu, je znamením lásky.

V živé paměti mám také slova sekretáře papeže Jana Pavla Prvního, papeže, který byl na Petrově stolci pouze jeden měsíc. Jeho sekretář mi kdysi vyprávěl, že ho, obyčejného kněze, Jan Pavel První během toho jednoho měsíce svého pontifikátu, šestkrát požádal, aby odsloužil mši svatou v jeho soukromé kapli. A tak došlo k tomu, že papežův sekretář sloužil šestkrát mši svatou a sám papež mu přitom šestkrát ministroval – zvonil zvonky, přisluhoval mu u oltáře, podával mu vodu a víno. Ten sekretář se mi svěřil, že to byl mimořádný zážitek setkat se s tak velkou pokorou. „Já chci sloužit Kristu“ zdůvodňoval toto své počínání Svatý otec. A právě takto slouží u oltáře i Panna Maria.

Přesvatá Matka chce takto sloužit nejen Ježíšovi, ale i každému z nás. Takto Ježíšovi dokázali sloužit Jan Pavel Druhý a svatý otec Charbel. Ten svatý Jan Pavel Druhý, který odevzdal Matce Boží sebe sama, všechno, celý svůj život.

Měl jsem, bratři a sestry, tu možnost, několik let s Janem Pavlem Druhým několik let cestovat. Pocházím z farnosti, ze které pochází tento obraz, z Niegowic, ležících nedaleko Krakova, kde působil coby obyčejný kněz. Když tam tehdy přišel, byl ještě velmi mladý, bylo mu dvacet osm let. Psal se rok devatenáct set čtyřicet osm. Už tehdy však byla znát jeho velká láska a pokora vůči Bohu a vůči Nejsvětější Panně. Denně jste ho mohli vidět, jak klečí před křížem a obrazem Panny Marie Nanebevzaté. Denně jste ho mohli vidět, jak se zcela odevzdává Boží vůli a jak se synovsky dává Přesvaté Matce. A to až do úplného konce, kdy byl hospitalizován na římské klinice Gemelli a kdy, jak si určitě vzpomínáme, už nemohl říct ani jedno slovo, píše na papír, který si později vyvěsil ředitel nemocnice ve své pracovně, tuto větu: „Vše, co jste pro mne udělali, svěřuji tobě, Maria, Totus Tuus, jsem celý tvůj.“

Šlo o úplné odevzdání svého života, protože se vydal na cestu s Marií. Vydal se na cestu a došel až na Golgotu – došel na Golgotu až pod kříž spolu s ní. Vykročil na svou cestu křížovou, přičemž je třeba poznamenat, že tak učinil onoho třináctého května roku devatenáct set osmdesát jedna, kdy klesl k zemi zasažen kulkou atentátníka. V podstatě vlastně umíral. Z lidského hlediska byl konec nablízku, ale Matka Boží chtěla, aby trpěl, avšak toto utrpení se stalo obětí. Uzdravil se, aby mohl absolvovat další tisíce kilometrů, aby mohl lidem říct: „NEBOJTE SE!“ Vrací se, poněvadž ona chtěla, aby řekl lidem: „BĚŽTE S VELKOU LÁSKOU K MARII, PROTOŽE ONA NÁS VEDE KE KRISTU!“

Jan Pavel První nám ukázal, jak vyjít na Golgotu a pozvedat svůj kříž. Pozvedal svůj kříž a byl si ho vědom, protože když se v roce devatenáct set čtyřicet osm vypravil jako mladý kněz studující v Římě do San Giovanni Rotondo, potkal se tam se svatým otcem Piem a po zpovědi se jej zeptal: „Řekni mi, které rány tě bolí nejvíc?“ A otec Pio mu odpověděl: „Řeknu ti to, ale jen tobě, nikomu jinému: je to rána, o které nikdo neví – rána na mém rameni od zvedání kříže.“ A tak spojený s tajemstvím kříže se svatým otcem Piem jde s tímto křížem nejen v dlaních, ale jde s tímto křížem utrpení až do samého konce na Golgotu, aby tam stanul společně s trpícími, společně s těmi, kteří potřebují pomoc, neboť on byl vždy nablízku nemocným, vždy byl nablízku potřebným.

Kdysi napsal Janu Pavlu Druhému dopis jeden mladý muž ležící v římské nemocnici. Stálo v něm, že umírá na leukemii a že je v posledním stadiu této nemoci. Má už jen jedno jediné přání – velice touží spatřit Jana Pavla Druhého z blízka. Psal: „I když vím, že zanedlouho spatřím tváří v tvář Ježíše, moc bych si přál spatřit ještě tvář Jana Pavla Druhého, která se tak podobá tváři Kristově.“ Svatého otce ten dopis zasáhl a nechal si toho mladíka přivézt do své soukromé kaple. Po mši svaté k němu přistoupil a pomodlil se nad ním. Mladík, který byl v posledním stadiu leukemie, plakal. Byl tak zesláblý, že se nemohl na lůžku ani pozvednout. Papež nad ním stál a modlil se, poté sundal z krku řetízek s křížkem a pověsil ho na mladíkův krk. To už plakali všichni kolem, nenašli byste tam člověka, který by neměl oči zalité slzami. Když papež pověsil křížek na mladíkův krk, řekl dvě slova, dvě zásadní slova: „Arrivederci In paradiso”, což znamená „Nashledanou v nebi.“  Tímto způsobem papež tohoto mladého člověka kanonizoval, neboť dokážeme-li své utrpení obětovat skrze Marii Kristu Ježíši, míříme do nebe.

Ona nás vede přímo do nebe.

Jdeme na Golgotu, jdeme tam, abychom tam stáli spolu s ní, tak jako šla ona v životě Jana Pavla. A tento papež si toho byl velmi dobře vědom. „Jsem zde a chci být Šimonem z Kyrény, chci pomoci zvedat Ježíši Jeho kříž.“ Proto je na terase papežských pokojů ve Vatikánu křížová cesta, která má snad jako jediná na světě pozměněné jedno zastavení. Stalo se tak na výslovnou prosbu Jana Pavla Druhého. Na pátém zastavení není vyobrazen Šimon z Kyrény, leč Jan Pavel Druhý. To on pozvedá Kristův kříž, to on ho bere na svá ramena. A nejen takto obrazně toužil jít na Golgotu, ale i v reálném životě. Když jsme ho doprovázeli na jeho papežské návštěvě Jeruzaléma, při posledním obědě nám oznámil, že pokud mu nedovolíme vyjít na Golgotu, do Říma se s námi nevrátí. Byl to pro nás velký šok, přeci jen už byl dosti pokročilého věku, při chůzi se podpíral holí a byl už hodně unavený. A najednou měl jít po strmých schodech, po kterých se nejde dobře ani člověku zdravému. Nicméně přesto to chtěl podstoupit a nakonec se mu to opravdu podařilo, protože vyslovil přání vrátit se do baziliky Božího Hrobu. A tak jsme se ukryti před zraky novinářů vydali soukromým autem v několika málo lidech do baziliky. Svatý otec tam přistoupil k těm schodům, odložil svou hůl, kterou se až dosud podpíral, a k údivu všech začal po těch schodech stoupat. V jednu chvíli poklekl, aby jeden ze schodů vyšel po kolenou, už už se zdálo, že spadne. Zapřel se rukama a dovlekl se až nahoru. Trvalo to dlouho. My všichni jsme přitom plakali, a když papež vystoupal na Golgotu, otočil se na nás a viděl, jak tam všichni pláčeme. Potom dlouho, velmi dlouho klečel před křížem. Když stoupal na Golgotu, pomáhal si rukama. V jednu chvíli šel po čtyřech jako malé dítě, které se teprve učí chodit, ale za každou cenu chce vstát a jít.

Takovýto vzor nám ukázal Jan Pavel Druhý. My možná často neumíme chodit Božími cestami, ale svatý Jan Pavel Druhý nám chce dnes říct: „VSTAŇ, NAUČ SE JÍT BOŽÍ CESTOU, NAUČ SE JÍT TOU PŘÍMOU CESTOU.“

Když tam tehdy klečel před křížem, jsem přesvědčen, že se modlil, abyste měli víru, aby se Češi vraceli k Ježíši Kristu. Když přilétal do Prahy, když přilétal do této země, políbil ji, čímž chtěl říci toto: „JSTE VŠICHNI BOŽÍMI SYNY A DCERAMI, VŠICHNI PATŘÍTE KRISTU JEŽÍŠI, A TO I TI, KTEŘÍ JSOU VELMI DALEKO, I TI, KTERÝM SE ZDÁ, ŽE NEMAJÍ S BOHEM JEŽÍŠEM KRISTEM NIC SPOLEČNÉHO.“

Oni dnes musejí uslyšet, že patří Ježíši Kristu. Tak moc je to zapotřebí, aby si to uvědomili v tom boji, o němž jsem na začátku hovořil. Satan ustupuje. Kolika lidem dnes škodí, kolik spoutaných lidí potkávám, lidí, kteří se otevřeli na jeho působení, buď z nerozvážnosti, nebo ze zvědavosti anebo taky kvůli dlouholetému setrvávání v hříchu.

Otevřeli se na jeho působení, protože on je vždycky rád, když ho někdo zve k sobě. Satan nemá smysl pro humor, jakkoli to řada lidí bere jen jako chvilkovou zábavu. On chce vždy jen jediné, a sice zničit, co je svaté a krásné, a zmařit jakýkoli život. Život totiž dává Bůh. Každý život pochází od Pána, proto ho chce satan za každou cenu zmařit. Vím to moc dobře, potkal jsem nespočet žen, které byly zasaženy jeho působením po zabití svého dítěte – nikoli při aktu samém, ale až po jeho vykonání. Často k nim přichází ve snu, často tyto ženy souží, jelikož zmařily nevinný život.

Bratři a sestry, obracím se dnes na vás s poselstvím papeže Františka, jemuž jsem ukázal mapu, na níž byla zaznamenána všechna místa, kam už tento obraz zavítal. A Svatý otec letošního šestnáctého dubna položil na tuto mapu dlaň a řekl: „Jeď s Marií, a já pojedu s tebou, jeď“. A já jsem přesvědčen, že i on sem přijíždí a žehná našemu společenství.

Vzpomínám si na tu událost, kdy sám svatý Jan Pavel Druhý přišel za baziliku svatého Petra, aby se tam modlil nad jedenáctiletou posedlou dívenkou. Posedlá měla všechny znaky člověka zasaženého přítomností zla, měla tedy obrovskou sílu, mluvila několika jazyky, věděla o věcech, které ve svém věku rozhodně znát nemohla, a když Jan Pavel Druhý přišel za baziliku, drželi to dítě členové Švýcarské gardy. Když Jan Pavel stanul před tu dívenku, začal ten zlý skrze to dítě na Jana Pavla nenávistně křičet: „Svět patří mi a ty musíš zemřít, zatočím s tebou.“ Všichni, co jsme tam byli, jsme tato slova slyšeli.

Milovaní moji, on bude křičet a také stále křičí, abychom se báli a děsili, ale nesmíme se bát, vždyť máme JI, máme JI a ona nás bere pod svůj mateřský plášť. Bere pod něj každého z nás, jak to sama řekla v roce dvanáct set čtyřicet šest v italské Vicenze, kdy se zjevila jedné vystrašené šedesátileté ženě. Tato žena se bála svěřit lidem, že se jí zjevila Panna Maria, poněvadž to byla doba planoucích hranic. Bála se, že na takové hranici skončí i ona, a tehdy jí Matka Boží řekla: „NEBOJ SE, PROTOŽE SE TI NIC NESTANE. KDYŽ BERU NĚKOHO POD SVŮJ MATEŘSKÝ PLÁŠŤ, NIC SE MU NEMŮŽE STÁT. NEBOJ SE, PROTOŽE JÁ JSEM TVÁ MATKA!“

I my si to dnes na tomto poutním místě uvědomme, až se budeme po mši svaté modlit o přímluvu svatého otce Charbela a budeme Ježíše prosit o uzdravení, protože jen a pouze Ježíš uzdravuje a nikdo jiný, a uzdravuje doopravdy, uvědomme si to, až půjdeme k Němu, který za pár okamžiků skutečně přijde na náš oltář. Pojďme k Němu, neboť všechno ostatní, co nepochází od Boha a pramení z něčeho jiného, chce člověka zmanipulovat a zahubit. Pochází to ze zlého a my se tomu musíme postavit. Satan, jak říká papež František, napodobuje Krista, chce stejně jako On uzdravovat, chce člověkem manipulovat, avšak světlo Kristovo je jasné a pravdivé, nejpravdivější, jak říká papež František, kdežto světlo, které přináší satan, je světlem umělým, je světlem, které pohasíná. Chtějme jít za tím pravým světlem, jímž je Ježíš Kristus, který vítězí a znova se v nás rodí jako nový život.

Dovolte mi, abych se s vámi na závěr podělil o jednu svou radost. Není to má první cesta z Itálie, podobné absolvuji jednou za měsíc už tři roky. Za jeden rok to dělá sto třicet kilometrů autem – tam a zpět s tímto obrazem, s těmito ostatky a s těmito dvěma svatými – svatým Janem Pavlem Druhým a svatým otcem Charbelem, o němž budu mluvit po mši svaté. Chtěl bych říct, jak velkou radost dnes pociťuji ve svém srdci. Přijíždím přímo z Itálie. Toto pondělí za mnou odpoledne přišla jedna Italka, na rukou držela svého nedávno narozeného synáčka a prosila mě, abych mu požehnal. Před devíti měsíci za mnou stejná žena přišla celá zasmušilá, svázaná, nesvobodná, plná depresí, protože v ní přebýval zlý duch, protože satan skrze ni křičel, že patří jemu. Já ale řekl: „Patříš Ježíši!“ A satan ji tehdy ponoukal, aby se toho dítěte zbavila. Vzpomínám, jak při modlitbě křičel: „Zabiju to dítě, abys viděla, kdo jsem já, zabiju ho!“ Já jí řekl: „Nezabiješ ho, protože miluješ, a kdo miluje, ten nezabíjí. Satan nemiluje, proto je schopen zabít. Bůh nezabíjí, protože On jenom miluje. Uvidíš, pomůžu ti, pomůžeme ti a ty své dítě vychováš.“ Žena byla bez práce a bez prostředků, stejně jako otec dítěte. A teď mi přinesla to dítě ukázat se slovy: „Pán Ježíš zvítězil, Kristus zvítězil, On vždycky vítězí, když my chceme, aby v nás vítězil, jestli my otvíráme svá srdce Ježíši, Bohu!“

Proto končím tuto homilii a děkuji vašemu otci Sebastianovi, všem vašim kněžím a vám všem, končím tuto svou nepovedenou homilii, kterou jsem si připravil ve vašem jazyce, a končím slovy Jana Pavla Druhého: NEBOJTE SE, OTEVŘETE DVEŘE JEŽÍŠOVI! AMEN.

Novéna ke svatému Šarbelovi

První den:
Ó, podivuhodný Šarbeli, jehož neposkvrněné tělo nepodléhající rozkladu, vyzařuje vůni nebe, pospěš mi na pomoc a vypros mi u Boha milost, o kterou prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, oroduj za mne.
Ó, Pane, který si udělil svatému Šarbelovi milost víry, úpěnlivě Tě prosím, abys mi na jeho přímluvu udělil milost žít podle Tvých přikázání a podle Tvého evangelia. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Druhý den:
Ó svatý Šarbel, mučedník řeholního života, který si okusil utrpení, a kterého Pán Ježíš učinil
zde řekni, o jakou milost se jedná).
Úplně ti důvěřuji.
Ó, nekonečně dobrotivý Bože, který si oslavil svatého Šarbela milostí konat zázraky, smiluj se nade mnou a uděl mi na jeho přímluvu to, o co Tě vroucně prosím.Tebe patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Třetí den:

Ó, milovaný Šarbeli, který záříš jako jasná hvězda na církevním nebi, osviť mou cestu a
posilni mou naději. Od tebe žádám tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná). Vypros mi ji u ukřižovaného Ježíše, kterého neustále oslavuješ.
Svatý Šarbeli, vzore trpělivosti a mlčení, oroduj za mne.
Ó, Pane Ježíši, který si posvětil svatého Šarbela a pomohl jsi mu nést kříž, dej mi odvahu čelit těžkostem života s trpělivostí a odevzdáním se do Tvé božské vůle na přímluvu tohoto světce. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Čtvrtý den:
Laskavý otče, svatý Šarbeli, k tobě se utíkám. Důvěra v tebe naplňuje moje srdce, skrze moc
tvé přímluvy u Boha očekávám milost, o kterou Tě prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Prokaž mi znovu tvou laskavost.
Svatý Šarbeli, zahrado ctností, oroduj za mne.
Ó Bože, který si svatému Šarbelovi daroval milost se Ti podobat, daruj mi milost růst v
křesťanských ctnostech. Smiluj se nade mnou, abych Tě mohl chlubit na věky věků. Tobě patří díky navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Pátý den:
Ó, Bohem milovaný Šarbeli, osviť mě a pomoz mi. Uč mě tomu, co je Bohu milé. Pospěš  k mé záchraně. Laskavý Šarbeli, prosím tě, abys mi u Boha vyprosil tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, příteli Ukřižovaného, oroduj za mne.
Ó, Bože, vyslyš mou ubohou prosbu na přímluvu svatého Šarbela. Zachraň mé ubohé srdce a
daruj mu klid. Uklidni starosti mé duše. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 Šestý den:
Ó svatý Šarbeli, všemocný přímluvce, prosím tě uděl mi milost, kterou potřebuji (zde řekni
milost, o kterou se jedná). Jedině tvé slovo u Ježíše postačit k tomu, aby mi odpustil, aby se nade mnou slitoval a vyslyšel mou prosbu. Svatý Šarbeli, radosti nebe i země, oroduj za mne.
Ó Bože, který si vyvolil svatého Šarbela, aby nás obhajoval před Tvým božskou mocí, uděl
mi na jeho přímluvu tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná), abych Tě s ním chlubil a
oslavoval na věky věků. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 Sedmý den:
Ó, všemi milovaný svatý Šarbeli, pomocníku potřebných. Věřím v tvoji přímluvu u Boha, uděl mi prosím tuto milost, kterou tak potřebuji (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, hvězdo, která radí bloudícím, oroduj za mne.

Ó, Bože, moje četné hříchy brání tomu, aby mě zasáhla Tvá milost. Dej mi tedy milost
činit pokání. Odpověz mi na přímluvu svatého Šarbela. Navrať radost mému srdci smutnému a vyslyš mou prosbu. Ty, který jsi ztělesněním milosti, Tobě patří díky a chvála. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Osmý den:
Ó svatý Šarbeli, když tě vidím klečícího na podlaze z rákosu, postící se, pokořující se
nebo v extázi před Pánem, moje důvěra a víra v tebe vzrůstá. Vroucně tě prosím, abys mi
pomohl získat milost, o kterou Tě prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, ponořený do Boha, oroduj za mne.

Ó, nejněžnější Ježíš, Ty jsi pozvedl svého milovaného Šarbela k dokonalosti evangelia, pokorně Tě prosím, uděl mi milost dokončit svůj život podle tvé vůle. Miluji Tě, ó Bože,
Spasiteli můj. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Devátý den:
Ó svatý Šarbeli, jsem na konci své novény. Mé srdce je plné radosti, když s tebou mluvím.
Mám velkou důvěru, že obdržím od Ježíše ty milosti, o které jsem tě prosil skrze tvůj proslov.
Lituji své hříchy a slibuji, že se je budu vyvarovat. Prosím tě o slyšení mé
prosby (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, korunovaný slávou, oroduj za mne.

Ó, Pane, poslouchal si modlitby svého Šarbela a udělil jsi mu milost sjednocení s Tebou. Smiluj se nade mnou v mé nouzi a zachraň mě od veškeré zloby, kterou nemohu unést. Tobě patří sláva navěky. Amen.
1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.