V měsíci listopadu jsme se – tradičně častěji – zastavovali na hřbitovech u hrobů zesnulých a rozjímali nad smyslem života, ale už koncem listopadu byla v blízkém supermarketu (kolem Olšanských hřbitovů) k dostání vánoční výzdoba.
Procházím ulicemi města. Vidím spěch. Ale proč? Možná že se lidé nemůžou dočkat narození Ježíše Krista? Nebo obchod – komerce se nemůže dočkat zákazníka? Nové příležitosti k výdělku? Kde tak moderní člověk pospíchá? Snad do nebe? Jak je moudra biblická věta: „Všechno má svůj čas. Je čas…“ Prožili jsme čas adventu a přichází slavnost Narození Páně.
Byla druhá polovina listopadu 1223 roku v Římě. Sv. František obdržel papežskou bullu s datem 29. listopadu, kterou byla schválena řehole bratří menších. Radost sv. Františka a jeho bratří – mají papežem Honoriem III. schválený způsob života podle evangelia: „Řehole a život menších bratří je tento: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“ Sv. František se vrátil do Assisi a čtrnáct dní před Narozením Páně povolal k sobě muže dobré pověsti a života jménem Jan Velita z Greccia. A řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“ Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil. […] Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.
Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.
Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diákonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno »Ježíš«, říká pln převeliké lásky »Děťátko betlémské«. A když vyslovuje slovo »Betlém«, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno »Děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží Ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí.
Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti (z Prvního životopisu sv. Františka z Assisi podle Tomáše z Celana č. 84–86).
Tak to sv. František v hluboké víře prožíval Narození Páně v Grecciu. Vzpomínku na Narození Ježíše v Betlémě spojil s „narozením“ Ježíše v Eucharistii. Nově prožité spojení: jesle – obětní stůl. V jeho prvním Napomenutí čteme: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z »královského trůnu« (Mdr 18,15) do života Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (Jan 20,28), protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: »Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)
Doufám, že u jesliček si vzpomeneme na sv. Františka, na jeho slavení Vánoc a že nás jeho příklad přivede k novému zamyšlení nad každodenním životem a svou vírou v Ježíše Krista. A jestliže spěcháme, tak ať to bude na cestě do „Betléma“, abychom se spolu s pastýři poklonili Kristu, který „z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se“.
P.Stanislav Gryń, minorita
