Otázky pro zpytování svědomí před sv. zpovědí


Warning: Illegal string offset 'custom_page_theme_template' in /data/web/virtuals/2747/virtual/www/cvilin/wp-content/plugins/custom-page/custom-page.php on line 345

 

 

Otázky pro zpytování svědomí před sv. zpovědí

 

Můžeme je začít otázkou po vlastní opravdové touze prožít radostné obnovení a upevnění vztahu s Bohem, která je opakem pocitu povinného břemene – jako nepříjemné odkládání hříchů. Tato touha je důležitá jak pro opravdovost, tak pro otevřenost se Bohu. Hovor ve zpovědnici je hovorem s milujícím Bohem, kterého jsme uráželi každým hříchem i když ho zde plnomocně zastupuje kněz – člověk (vázaný zpovědním tajemstvím jako svědek našeho rozhovoru s Bohem). Ten je také zástupcem církve, kterou jsme rovněž poškozovali svými hříchy. Je osobou poslanou, jako „soudce,“ zprostředkovávat Boží odpuštění, které Bůh sám skrze něj uděluje.

 

Odpuštění ale má určité podmínky, zejména upřímnost a pro pokoj v duši se ve svém zpytování na prvním místě ohlédnu po minulých zpovědích, abych, pokud v nich něco nebylo v pořádku, to na začátku zpovědi hned uvedl.

Zahledím se zpět na život uplynulý od poslední zpovědi – co v něm bylo nesprávného bez nějaké pomůcky. Budu vycházet z toho, k čemu jsem byl povolán, co bylo mými úkoly před Bohem? V čem jsem se odlišil od toho, co jsem měl pro vztah s Bohem udělat? – tyto věci si potřebuji ujasnit, abych lépe viděl jaký můj život doopravdy byl a co v něm bylo (do jaké míry závažnosti) nesprávného, vzhledem ke směrnicím daným Bohem. Nakonec můžeme nahlédnout do zpovědního zrcadla, na co nás ještě upozorní.

 

Nejdříve však začneme modlitbou k Duchu sv. – Duchu Lásky.

Můžeme vlastními slovy, např.: „Duchu svatý, osviť mě, abych své hříchy poznal, abych jich srdečně litoval, upřímně se z nich vyzpovídal a doopravdy se polepšil.“

Nebo použít nabízenou níže.

 

Končit své zpytování budeme opět modlitbou, a to lítosti.

– obě modlitby zde uvedené jsou jako vzor z brožůrky „Příprava k svaté zpovědi, vydané ČKCH 1974, která byla předtím vydávána v Římě:

„Bože, Otče nebeský, jsi vševědoucí a znáš mě dokonale. Voláš mě, abych zkoumal svůj život před tebou a poznal se tak, jak ty mě znáš a vidíš. Tvůj Syn Ježíš Kristus mi svým lidským životem ukázal, jak mám žít já, který nesu jeho jméno – křesťan. Osvěť svým Duchem můj rozum, abych se poznal. Dotkni se mého srdce, abych svých hříchů litoval. Daruj mi statečnost a pokoru, abych se upřímně vyznal. Pohni mou vůlí, abych svá předsevzetí dokázal uskutečnit. Dej mi nadšení pro spravedlnost a dobro.“

 

K lítosti:

„Bože, lituji všech svých hříchů. Zasloužil jsem za ně trest, ale ty mi nabízíš svou lásku. Je mi líto mých provinění, protože jsem tě jimi urážel. Chci se bránit hříchu a vyhýbat se i příležitosti k němu. Bože, buď milostiv mně hříšnému. Dej mi sílu a veď mě. Můj Bože, stojím před tebou s mnohými hříchy, chybami, nedostatky, a chci jich upřímně litovat. Potřebuji k tomu tvou lásku a pomoc. Odpusť mi i ty hříchy, které si dosud neuvědomuji, a dej, ať je poznám. Svěřuji ti lidi, kterým jsem ublížil. Kéž bych jim to uměl s tvou pomocí vynahradit větší láskou a pozorností. Otče, vezmi nás všechny do své ochrany. Pomoz mi, abych se dobře vyzpovídal, abych se stal lepším. Bez tvé pomoci bych to nedokázal.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mne úplně mou vinu a očist‘ mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé, takže se ukáže, jak je tvůj rozsudek spravedlivý, že jsi bez úhony ve svém soudu. Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha. Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou

velkodušnost. (Ž 50, 3—6. 12—14)“

Pán Ježíš podstatu desatera vyjádřil slovy: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým  srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37.39).

Naplněním zákona je láska. Důležitost lásky je pro nás vysoká i proto, jak říká Hermann Hesse: „Zlo se vždy rodí tam, kde schází láska.“ – proto kritická místa musíme zavčas objevit a s pomocí Boží, třeba právě dle rady zpovědníka, řešit.

 

Při zpytování svědomí budeme hledat nedostatky lásky v našich vztazích. Na Desatero Božích přikázání se prakticky můžeme dívat jako na deset širších oblastí vztahů, jejichž základem je láska k Bohu a láska k bližnímu:

 

Láska k Bohu – celým svým srdcem.

1. V jednoho Boha věřiti budeš.– Obsahuje oblast víry v Boha, projevované ve vztazích.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. – Obsahuje oblast osobního vztahu k Bohu (s patřičnou úctou) i ke všemu svatému.

3. Pomni, abys den sváteční světil. – Obsahuje oblast vztahu k Bohu zejména ve dnech, které Bůh určil pro hlubší společenství s ním.

 

Láska k bližnímu …:

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. – Obsahuje oblast vztahu ve vlastní rodině.

5. Nezabiješ. – Obsahuje celou oblast vztahů k ostatním lidem i k sobě.

6. Nesesmilníš. – Obsahuje vztahy k oblasti sexuality.

7. Nepokradeš. – Obsahuje oblast vztahy k majetku.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližním – Obsahuje vztahy k pravdivosti a cti.

9. Nepožádáš manželky bližního svého. – Obsahuje oblast vztahu ke stabilitě rodiny a k věrnosti. (Toto přikázání se ve zpovědních zrcadlech spojuje s 6.)

10. Nepožádáš statku bližního svého – Obsahuje oblast vztahu ke spokojenosti druhých,

zejména k oblasti nezbytných potřeb. (Toto přikázání se ve zpovědních zrcadlech spojuje

se 7.)

/ Samostatně nebývají uváděny ani hlavní hříchy a církevní přikázaní, na které nutno pamatovat a jsou zde proto citována ve slovech KKC 2042-2043 (z r.1995): /

„1. přikázání (účastnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté) požaduje od věřících, aby se zúčastnili eucharistické oběti k níž se shromažďuje křesťanské společenství v den, který připomíná zmrtvýchvstání Páně.

2. přikázání (vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok) zajišťuje přípravu na eucharistii prostřednictvím přijetí svátosti smíření, kterou pokračuje dílo křestního obrácení a odpuštění.

3. přikázání (přijmout tělo Páně alespoň ve velikonoční době) zaručuje minimum v přijímání těla a krve Páně ve spojení s velikonočními svátky, pramenem a středem křesťanské liturgie.

4. přikázání (světit zasvěcené svátky) doplňuje zachovávání neděle účastí na hlavních

liturgických svátcích ke cti tajemství Pána, Panny Marie a svatých.

5. přikázání (zachovávat stanovené posty) zajišťuje prostor pro askezi (odříkání) a pokání, které nás připravují na liturgické svátky; přispívají k tomu, abychom dovedli získat nadvládu nad svými pudy a svobodu srdce. Věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby církve, každý podle svých možností.“ (KKC 2042-3)

 

Pohled do zpovědního zrcadla podle Desatera:

 

1. V jednoho Boha věřiti budeš.– Oblast víry v Boha, projevované ve vztazích.

Prvním přikázáním Bůh chce, abychom jej správně poznali, nezaměnili ho za službu soudobým božstvům (nedávali přednost věcem), ale vytvořili si k němu správný vztah důvěry

a lásky, který by byl základem pro náš život.

Žil jsem jako bez víry v Boha? (konkretizuj čím). – Vzdal jsem se naděje na dobro od Boha a žil (… míry) v zoufalství? – Věřil jsem horoskopům a pověrám? jednal podle nich? –

Měl jsem odmítavý postoj k autoritě a učení církve? (konkretizuj) –

Pohled na tři ctnosti: víru, naději a lásku, má nám dopomoci vidět zde další

otázky:

 

Hříchy proti víře v Boha: Nevěra – nevěřit vůbec nebo nevěřit některé
články víry, zastávání bludů, odpadnutí od víry, zapírání víry, dobrovolné
pochybování o pravdách svaté víry, lhostejnost ve víře, vlažnost. Číst knihy a
dobrovolně poslouchat a mluvit rád řeči proti víře, chodit dobrovolně do
špatných společností, za víru se stydět nebo ji (třeba i zdánlivě) zapírat.
Zanedbávat náležitého náboženského vzdělání.

Hříchy proti naději v Boha: Nedůvěra v Boha, poddávat se zoufalství,
opovážlivě spoléhat na Boží milosrdenství, zahrávat si s Boží spravedlností
dlouhým odkládáním pokání, jsem-li v těžkém hříchu.

Hříchy proti lásce k Bohu: Chladnost k Bohu, neláska, nenávist Boha.

Hříchy proti povinné úctě k Bohu: Reptat proti Bohu, zvláště když
dopustí na nás nějaký kříž, tropit si posměch z věcí svatých, například z obřadů.
Zanedbávat nebo nenáležitě konat modlitby: dobrovolná roztržitost při modlitbě
a při mši svaté, neuctivé chování v kostele, například zbytečný hovor. Není
hřích, vynecháš-li modlitbu ráno nebo večer, a ještě méně, vynecháš-li modlitbu
před jídlem nebo po něm, při zvonění, modlitby předepsané v bratrstvech. Ale je
hřích, když někdo vynechává modlitbu soustavně: zkušenost ukazuje, že se mezi
dnem sotva kdo dostane k modlitbě, kdo ji vynechal ráno nebo ji odkládá na
poslední chvíli před usnutím, je rozumné den modlitbou začínat i končit. Proto
horlivý věřící nikdy neopomíjí modlitbu ranní, ledaže by byl na mši svaté, což je
ta nejkrásnější pobožnost. Ale ani večerní, ledaže by byl na večerní mši svaté,
kde se koná i zpytování svědomí za uplynulý den se vzbuzením lítosti. Také
není hřích, když se nepřežehnáš cestou podle kříže nebo kostela.
Věřit pověrám a účastnit se jich (hadačství, spiritismus). Svatokrádež –
zneuctívat osoby, místa, věci Bohu zasvěcené, nehodně přijímat svaté svátosti.
Odpírat úctu svatým, zneuctívat obrazy a ostatky svatých.

 

 

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. – Oblast osobního vztahu k Bohu, k svatým věcem.

Bůh nás vede k tomu, abychom ho respektovali jako živého Boha i když chce, abychom ho viděli pohledem dítěte, přibíhajícího k milujícímu Otci; a naše slova aby byla požehnáním.

Zakrýval jsem nějakou nespravedlnost pláštěm zbožné řeči? – Klel jsem? – Ve hněvu či lehkomyslně jsem vyslovoval svatá jména? – Pohrdal jsem mší svatou nebo svátostmi? –

Křivě či lehkomyslně jsem přísahal? – Žil jsem bez modlitby? (Proč? A jak dlouho?) – Byl jsem vědomě lehkomyslný v úsilí o stálý vztah s Bohem?

Revize mé představy o Bohu, pomůže vidět další otázky:

 

Vyslovovat svatá jména neuctivě, zbytečně, ze zvyku, ve zlosti, ke klení.
Jestliže sis navykl něco takového, pak je třeba si to co nejdřív odvyknout.
Nejenže to není pěkné, ale zarmucuješ tím Spasitele, a je možné tento zlozvyk
snadno odložit. Rouhat se, o Bohu neb svatých nebo o posvátných věcech
potupně mluvit či psát. Přísahat bez potřeby, křivě (na nepravdu), rouhavě (k
něčemu nedovolenému). Sliby učiněné Bohu svévolně rušit.

 

 

3. Pomni, abys den sváteční světil. – Oblast vztahu k Bohu zaměřená k hlubšímu společenství s ním v ustanovené dny.

Sváteční den je určen pro společenství lásky a posílení člověka. Jde o den, který Bůh určil k radosti ze společenství s ním a mezi sebou navzájem.

Nešel jsem v neděli na mši svatou, ač jsem měl možnost? (Zde patří uvést kolikrát nebo o jak dlouhé období se jednalo!) – Bez vážných důvodů jsem v neděli chodil na mši svatou pozdě? – Nezachovával jsem nedělní klid a výdělečnou prací jsem porušoval sváteční den? (nevztahují se sem nezbytné služby, např. v nemocnici, ale zase spadá těžká práce na vlastním domku, zaměstnávání a nucení k nedělní práci druhých). – Měl jsem snahu o správné prožívání mše svaté včetně pozornosti k Božímu slovu? –

Posouzení mého vztahu k Eucharistii, k Božím milostem, ke společenství církve i svých blízkých mi pomůže vidět další otázky.

 

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. – Oblast vztahu v rodině.

V tomto přikázání Bůh bere v ochranu autoritu rodičů i vychovatelů a zároveň mu jde o dobro jejich svěřenců. Povinnost úcty a projevování lásky nepřestane platit nikdy. Závaznost poslušnosti vůči rodičům v dospělosti padá. Přední místo v životě dostává manželský partner. Rodičovská láska k dětem má být obrazem Boží lásky k lidem.

Nebyl jsem vůči rodičům (nebo i představeným) drzý, hrubý, vzdorovitý či urážlivý? –

Neposlechl jsem je v závažné věci? – Dělal jsem naschvály? – Odepřel jim pomoc, když ji pro stáří či nemoc potřebovali? – Brojil jsem proti nadřízeným či zesměšnil je? – Nedbal jsem na potřebu náboženské výchovy nebo i na další potřeby svých dětí? (rozhovory, včasná poučení) – Nezanedbával jsem jejich výchovu ke skromnosti, potřebné kázni a sebeovládání?

– Nevybočil jsem ze správného směru výchovy přílišnou shovívavostí, nebo naopak bezcitností a nespravedlivostí? Trpěl jim špatné jednání, řeči, špatnou společnost? – Nedával jsem špatný příklad? – Neřešil rozpory s partnerem před dětmi? –– Nerespektoval jsem potřebu jednotné výchovy? – Nedbal jsem na dostatečný čas pro rodinu? –

Zde k doplňujícím otázkám může vést důraz apoštola Pavla, že muž má milovat svou

ženu jako Kristus svou církev (obětoval se za ni, posvětil ji…) a vztah ženy k muži má být podobný vztahu církve ke Kristu. (viz Ef 5,21-33)

 

5. Nezabiješ. – Obsahuje celou oblast vztahů k ostatním lidem i k sobě.

V tomto přikázání jde o vztah ke všemu Božímu stvoření. Bůh bere v ochranu lidskou důstojnost, která spočívá v tom, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Zde je dán důraz na lásku ke všem bližním, ale i na odpovědnost za život a zdraví vlastní. Závažnost nedostatku lásky mezi lidmi je patrná z Ježíšových slov: „kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ /Mt 5,22/.

Vždy jsem ve svých bližních neviděl bratry, na kterých by mi zaleželo stejně, jako na sobě? (konkretizuj nedostatky lásky vůči jim; pro zpověď však použij jen významnější, na cosi chceš dát větší pozor) – Nechtěl jsem někomu odpustit? – Nenáviděl jsem a hněval se? (hněv je udáván i jako stav uchopování moci nebo její vnucování) – Napadl jsem někoho? (fyzicky, v hádkách, vyvoláním sporu?) – Mám na svědomí úmyslnou smrt druhého? (může jít o podnět k sebevraždě, eutanazii nebo k vraždě počaté lidské bytosti – potratu, nepodílel jsem se na tomto hříchu? –pro závažnost konkretizuj a uveď i kolikrát) – Pokusy týkající se embryí a umělá oplození jsou příčinou usmrcení vždy dalších klíčících životů; provinil jsem se zde myšlenkami slovy či skutky? – Snažil jsem se někoho zranit zlým slovem nebo po tom

toužil? – Řídil jsem dopravní prostředek pod vlivem alkoholu? — Měl jsem něco společného s drogami? (škodil jimi sobě, nabízel je druhým apod.) – Byl jsem neohleduplný jako kuřák?

– Hřešil jsem nadměrnou poživačností? (do obžerství patří vyhledávání drahých požitků, které nejsou potřebným zabezpečováním života, je třeba pamatovat na hladovějící a trpící nedostatkem) – Riskoval jsem? – Dával pohoršení? – Zapříčinil jsem znečištění vážně ohrožující životní prostředí? – Týral jsem zvířata? –

Připomenutí si, že v každém bližním mám vidět Krista, kterému mám v těchto lidech sloužit, mi pomůže vidět další otázky.

 

6. Nesesmilníš. – Vztahy k oblasti sexuality. – A 9. přikázání  „Nepožádáš manželky bližního svého“. – Oblast vztahu ke stabilitě rodiny a k věrnosti. (Jsou viděny jako příbuzné oblasti, proto téma pro zpytování bývá spojeno.) Mravní čistota, o kterou v těchto přikázáních jde, je podřízení tělesných sil lásce k Bohu

a k bližnmu podle stavu, ve kterém žijeme. Obě přikázání se dotýkají oblasti manželství a předávání života a Bůh, konkrétně 9., dal k ochraně stability rodin.

Nezajímal jsem se o křesťanské informace k oblasti sexuality nebo k nim měl ohrdavý postoj? — Toužil jsem po nedovoleném pohlavním vzrušení, šlo o představy, pohledy, četbu nebo jiné projevy? – Dopouštěl jsem se sebeukájení? – Provinil se neslušnými řečmi a uvolněným chováním, sváděním druhých? – Měl jsem pohlavní styk mimo manželství? (Zde nutno uvést přibližný počet a o koho se jednalo. Zda o svobodného partnera nebo o takového, který má rodinu. Pokud šlo o osobu stejného pohlaví, tak to rovněž.) – Zavinil jsem rozvod? –

Žil jsem v partnerství bez závaznosti manželského svazku? (byl uzavřený jen na úřadě?) –

Vyhledával jsem zvrácenosti v pohlavním životě? – Nerespektoval jsem city a obtíže manželského partnera? – Používali jsme antikoncepční praktiky? (zvláštní závažnost je u abortivních prostředků jako Dana a některých druhů hormonálních pilulek). – Ze sobeckých důvodů jsem odmítal početí dítěte? – Nedodržel jsem manželský slib úcty, lásky a věrnosti?

(Nevěrnost neznamená jen uskutečněné cizoložství, ale i myšlenky, které předcházejí. -srov. Mt 5,28). –

Správně se orientovat v morální a mravní oblasti napomáhá správná výchova svědomí, časté přijímání svatých svátostí, příklady ze života svatých, ke správné orientaci mladým párům může posloužit kapitola: „Sexualita ve světle katolické morálky“ v knize téhož autora

„Bůh je láska,“ zaměřená na přípravu snoubenců a obnovu manželství. Otázky, týkající se vztahů, si pak můžeme klást s ohledem na ctnost čistoty podle svého stavu.

 

7. Nepokradeš. – Oblast vztahu k majetku. – A 10. přikázání  „Nepožádáš statku bližníhosvého“ – Oblast vztahu ke spokojenosti druhých, zejména jde o sociální a ekonomickou nerovnost, při níž se chudí stávají stále chudšími a bohatí bohatnou. (Jsou zde viděny příbuzné oblasti a téma pro zpytování bývá proto spojeno.)

Tato přikázání se týkají otázek překonání chtivosti a nepřejícnosti, tedy sobectví, které je v protikladu projevům lásky. Bůh bere v ochranu právo na poctivý majetek. Co se neprávem

získá na majetku, ztrácí se na klidném svědomí. Kdo kradl, loupil a chce od Boha odpuštění, musí závažné škody nahradit. Při zpovědi je třeba říci aspoň přibližnou hodnotu. Touha po cizím nemůže přinést radost a člověka ničí jedem zvaným závist.

Vědomě jsem se podílel na distribuci nakradených věcí? – Poškodil jsem cizí majetek? –

Zacházel jsem se svěřenými věcmi nešetrně a nehospodárně? – Požadoval jsem přemrštěnou cenu za práci? – Při prodeji zboží jsem podváděl, žádal přehnanou cenu, či nepřiměřené úroky z půjčky? – Dosud jsem škodu nenahradil? – Nezaplatil dluh? – Se svým majetkem jsem jednal nešetrně? (ve hrách, sázkách, zbytečným utrácením).- Využíval jsem nouze bližního? – Připravil jsem druhého o práci nebo o byt? – Byl jsem lakomý? (P.Piťha označuje lakomství za „nenáležité užití a podstatné neužití hmotných či duchovních hodnot, kterými vládneme.“) – Byl jsem nespokojen se svými schopnostmi nebo majetkem a druhému záviděl? (závist často bývá v doprovodu předchozího závažného hříchu lakoty; zde však jde o touhu vyrovnat se bez námahy těm, kdo mají, umí, či více znamenají) – Byl jsem líný? (nutno konkretizovat, může jít o netečnost, určitou nadřazenost a žití na úkor druhých v pohodlí; zpochybňování práce druhých, upřednostňování nudy před vlastní užitečností). –

 

K doplňujícím otázkám může napomoci i zlaté pravidlo: „Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ani ty …“

 

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližním. – Oblast vztahů k pravdivosti a cti.

U tohoto přikázání jde o ochranu před škodlivým posuzováním, které pokřivuje

charakter. Bůh bere v ochranu čest každého člověka. Pravdomluvnost a upřímnost je zvlášť potřebná v manželství, protože bez nich se vytrácí důvěra a láska.

Lhal jsem, přetvářel se, klamal? (je potřeba konkrétní uvedení, závažnost následků.) –

Neříkal jsem vždy plnou pravdu, přizpůsoboval jsem si ji? – Křivě jsem druhé posuzoval či neprávem podezříval? – Rád jsem poslouchal řeči o cizích chybách a bez důvodu je šířil dál?

– Sváděl na druhého vlastní provinění? – Pomlouval jsem? – Ztrpčoval jsem druhým život bezohlednými řečmi, kritikou? – Lichotil jsem neupřímně? – Vyzradil jsem svěřené tajemství? – Nenapravil jsem dosud škodu způsobenou lží nebo nactiutrháním? – Nebyl jsem ochotný stát na straně pravdy? (dosvědčit ji) – Byl jsem pyšný? (nutno konkretizovat onu

existenciální lež o sobě samém, která se projevuje zveličováním vlastního významu, nadřazeností nebo na druhé straně i předstíráním ubohosti za účelem získání výhod a služby od druhých, zneužívání solidarity, mezer v zákonech a jako zvláštní případy pýchy uvádí P. Piťha i citové vydírání) –

Ve světle ctnosti upřímnosti a cti můžeme vidět další otázky zaměřené na prospěch lidského soužití.

 

Lítost.

Je první z hlavních částí této svátosti a je nezbytná pro odpuštění hříchů. Lítost je především věcí vůle i když při dokonalé lítosti se někdy otevírají stavidla citu (př. Kající žena, jenž slzami omývala Kristu nohy a utírala vlasy –(Lk 7,38) nebo pláč Petra). Láska je cit a milujeme-li Boha opravdově, pak vědomí našeho vlastního podílu na Kristově utrpení i naše urážka Boha nás přivádí k očisťující lítosti, nemůžeme zůstat lhostejní. Pro dokonalou lítost stačí odpor k hříšnému skutku z uvedených důvodů, že jsme jím zranili Boží lásku, že

byl urážkou Boha.

Odpuštění ve sv. zpovědi je podmíněno „lítostí,“ která může být i nedokonalá, která se týká pouze přerušeného vztahu s Bohem pro trest, který jsme si zasloužili. Tato by však bez rozhřešení byla neúčinná. Lítost znamená uvědomění si a uznání špatnosti hříšného skutku a distancování se od něho (prakticky odřeknutí se zlého a toho, co k němu vede)- tedy hlavní

krok k obrácení.

 

Podstatnou součástí je zde i konkrétní předsevzetí jak čelit náklonnosti ke

hříchu (rozhodnutí k úsilí vymanit se z ní) a snaha případnou zaviněnou škodu napravit.

Prakticky předsevzetí se týká toho, co se rozhoduji udělat pro zlepšení svého vztahu k Bohu.

Volím při něm ale takové kroky, které odpovídají mým schopnostem.

 

Vyznání.

Zpověď začínáme přijetím požehnání od kněze, při kterém uděláme kříž. Dále je vhodné

začít např. slovy: „Vyznávám se Bohu i vám, otče, že od poslední sv. zpovědi…(jenž byla) jsem se dopustil těchto hříchů“:…

Pokud někdo měl vážné nedostatky při předchozí svátosti smíření, tak je uvede.

Zdůrazníme těžká provinění počtem. Lehké hříchy není nutné vždy všechny vyznávat, jejich odpuštění se nám dostává i při zbožném prožití mše svaté, to ale neznamená, že nemá význam o nich hovořit. Zaměříme se především na ty, které mohou vést k ohrožení stavu milosti, s nimiž chceme obzvlášť bojovat. Pokud je nám ohledně nich něco nejasné, promluvíme o tom před ukončením zpovědi.

 

Vyznání je vhodné zakončit slovy: „To jsou mé hříchy, upřímně jich lituji a chci se snažit být lepší.“

Pak vyslechneme kněze, který mimo jiné nám určí jako zadostiučinění (-pokání) nějaký dobrý skutek, většinou modlitbu nebo zamyšlení se nad úryvkem v Bibli. (Pokud by nám v úkolu něco nebylo jasné nebo se jevilo nesplnitelné, je to zapotřebí hned říct.)

 

Nakonec kněz, z Kristova pověření, udělí rozhřešení slovy: „Pán a Bůh náš, Ježíš Kristus, ve své dobrotě, štědrosti a lásce k lidem, ať ti odpustí všechny tvé hříchy. A já nehodný kněz, mocí, kterou mi On dal, tě rozhřešuji, a odpouštějí se Ti hříchy ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.“ Zde se opět požehnáme znamením kříže a odpovíme: Amen. Kněz zakončí slovy: „Dobrořečme Pánu! Jdi v pokoji.“

 

Zadostiučinění – jde o povinnost vykonání skutku určeného zpovědníkem.

Zpovědník je vázán neobyčejně přísnou povinností mlčet. Pro závaznost zpovědního tajemství neexistuje žádná výjimka, pokud jde o opravdovou zpověď. Toto tajemství se vztahuje i na ty, kteří by zpověď, která by byla třeba příliš hlasitá (u špatně slyšících), náhodou zaslechli. Pokud by zpověď (např. v nemocnici) nebylo možné konat bez blízké přítomnosti dalších osob a mohlo by jít o nějaké vyzrazení, lze zde zpověď vykonat i s pouhým jmenováním nějakého méně podstatného hříchu a nevyslovené, ale litované smrtelné hříchy budou zpovědníkem odpuštěny, takže nemocnému bude moci udělit i další svátosti. Pokud se však nemocný uzdraví a navrátí domů, tak by měl při další zpovědi o oněch smrtelných hříších, odpuštěných za výjimečné situace bez jmenování, říci.

Není to ojedinělý případ, kdy se kajícník vrací k již dříve odpuštěným hříchům. Tím druhým je tzv. generální sv. zpověď, která je doporučována před nějakou mimořádnou událostí, jako je přijetí některé z dalších svátostí, které bývají jednou za život. Před biřmováním, zejména předcházelo-li mu výrazné obrácení, před vstupem do manželství či přijetí kněžství. Každý velký a závažný krok, kterým začínáme nový život (či končíme určitou minulost) můžeme začít generální sv. zpovědí, tj. novým olitováním chyb minulosti, vyznáním starých (i odpuštěných) urážek Boha, s určitým definitivním odloučením se od nich, s rozejitím se s náklonností k nim. Taková generální zpověď je potřebná, pokud např. dřívější zpověď nebyla v pořádku (platná) pro nějaké zamlčení nebo šlo o „vynucenou“ před sňatkem a později došlo k obrácení. Boží milosti jsou pro nás dosud stále připraveny – ale naše možnost návratu končí smrtí. – A ta může přijít zcela nečekaně.

 

Odpustky

představují odpouštění časných trestů za hříchy, jejichž vina byla již zahlazena. Jde o odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“ (KKC 1471)

 

Tuto praxi vysvětluje katechismus s připomenutím, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu.

Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. “ (KKC 1472)

Církev může získání odpustků zprostředkovávat na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Kristem. Jde o další projev milosrdné Boží lásky.